Některé postavy opery Josefa Myslivečka Olimpiade sice přicházejí z Kréty, ale vztahy a city jsou tím pravým labyrintem, jímž je potřeba se prodrat, aby zvítězila povinnost a rozum. Inscenace, kterou uvedlo Stavovské divadlo, provádí publikum bludištěm starých mýtů i hudby bezpečně a s jistotou.
Parádička, lahůdka, orosené Svijany, Plznička a ještě smajlík na konec – není těch roztomilostí nějak málo? K narozeninám bych si přál více příčetných spisovatelů reklamních textů, alespoň kolem propagace umění.
Hudba, Poezie, Malířství, Architektura, Nesvornost, Mír a Válečník jsou hrdiny alegorické opery Les Arts Florissants (Vzkvétající uměny), kterou Marc-Antoine Charpentier označil jako hudební idylu. Orchestr L’Académie Baroque Européenne d’Ambronay řídí Christophe Rousset.
Ve čtvrtek hráli v Brně Swans, koncert byl fantastický. My se k nim teď nebudeme vracet přímo, ale labuť se dnešním matiné přece jen proletí.
Letošní rok zakončený trojkou je plný kulatých světových výročí. Snad proto, abychom si naše české čtyřky mohli užít bez vyrušování zvenku. Je tu Verdi, Ligeti, Górecki, Lutosławski, Britten, ale v německy mluvících zemích je to jednoznačně rok Richarda Wagnera (1813–1883). Vídeňská státní opera vyzvala své příznivce na Facebooku, aby označili velkého novoromantika jedním slovem.
V roce 1607 byla v Mantově poprvé uvedena epochální hudební báje L’Orfeo mistra manýrismu Claudia Monteverdiho. Není to žádné kulaté výročí, takže se budeme muset spokojit s tím, že to bylo 24. února. Význam, a především krása prvního vrcholu žánru, kterému se později začalo říkat opera, to snad vyrovná.
Před 130 lety zemřel v Benátkách Richard Wagner, před smrtí mluvil o podstatě rusalek toužících po duši. A přehrál ještě nářek dcer Rýna ze závěru Rýnského zlata: Důvěrné a stálé se ukrývá v hloubce, lživá a zbabělá je radost nahoře. Zemřel ve městě, kde vznikla podstatná část Tristana a Isoldy, pohřben byl na zahradě své vily Wahnfried v Bayreuthu o pět dní později, hrála smuteční hudba ze Soumraku bohů.
Orfeus přichází na jeviště před oponu a přijímá potlesk zároveň s dirigentem, z lóže k němu doletí několik květin – psychologizující drama pěvecké hvězdy může začít. Pěkná inscenace klade důraz především na scénografii, hudební nastudování působí odlehčeným, místy až hravým dojmem.
Velkým myšlenkám, činům ani osobnostem se u nás nedaří. To je asi zásadní poučení, které mi zůstává z nové loutkové opery Miloše Štědroně podle textu Huberta Krejčího. Je lhostejné, zda je to vampýrismus, ateistické hřbitovy, Palacký nebo Drákula. I policie si zcela v tomto duchu dává pozor především na intelektuály a prostému lidu je všechno u zadku, Kašpárek mu v tomto směru jistě mluví z duše. Pojďme se ale aspoň krátce podívat do partitury, která bude dnes večer uvedena v brněnském Kabinetu múz.
Světová premiéra opery Válka s mloky Vladimíra Franze byla vzhledem k autorově prezidentské kandidatuře medializovaná více, než je u nás zvykem. Partitura čekala sedm let na jevištní oživení, které se konalo v předvečer prvního kola voleb a skladatel nebyl přítomen, účastnil se televizní debaty. Dostat dnes na jeviště současnou velkou operu je výjimečná událost a to, že nemohl být na premiéře, Vladimíru Franzovi ani v nejmenším nezávidím. Pojďme se ale podívat na dílo samotné nebo spíš na to, jak jsem ho viděl já.
Zápisník zmizelého, jehož autorem je Boris Klepal, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.
