Některé postavy opery Josefa Myslivečka Olimpiade sice přicházejí z Kréty, ale vztahy a city jsou tím pravým labyrintem, jímž je potřeba se prodrat, aby zvítězila povinnost a rozum. Inscenace, kterou uvedlo Stavovské divadlo, provádí publikum bludištěm starých mýtů i hudby bezpečně a s jistotou.
Pražské jaro je náš nejznámější festival vážné hudby – národní poklad stejně jako tradicí zatěžkaný moloch. Kus čerstvého povětří by do něj mohla přinést Ostravská banda pod vedením Petra Kotíka, ale potřebuje na to přispět. Banda funguje na principu jednotlivých unikátních projektů, které je nutné finančně pokrýt, a festivalový honorář nestačí ani na náklady. Bohužel se také zadrhla jednání se sponzory. Ostravská banda je špička v interpretaci soudobé hudby a na Pražském jaru bych ji viděl opravdu rád, proto sdílím její prosbu o finanční pomoc. Poskytnout ji můžete prostřednictvím serveru hithit, nebojte se částek velkých, ale ani malých – každá koruna je dobrá. Koncert je naplánován na 31. května 2013 v Divadle Archa. Na programu jsou skladby Petra Cíglera, Tristana Muraila, Petra Kotíka a György Ligetiho.
Pavel Zajíček je zásadní postavou první vlny českého undergroundu, v současnosti už jedinou žijící. Dnes je z něj hladovějící básník, což je romantické jen do určitého věku – po šedesátce a po mrtvici už je to stav ohrožující život. Uvádím zde text iniciativy na podporu zakladateli DG 307 i potřebné kontakty, pokud máte nějakou tu stovku navíc.
.jpg "Pavel Zajíček, zdroj www.zaopavu.cz")
Pavel Zajíček (1951), vedle Ivana Martina Jirouse, Mejly Hlavsy a Egona Bondyho nejvýraznější postava českého undergroundu, žije na počátku třetího tisíciletí ve zcela nedůstojných existenčních podmínkách.
V loňském roce Zajíček navíc prodělal mozkovou mrtvici, která o to víc zkomplikovala jeho beztak velice obtížnou životní situaci. Kvůli dlouholeté, násilím vynucené emigraci ve Švédsku a USA nepobírá v současné době ani minimální invalidní důchod. Proto je zcela odkázán pouze na sporé honoráře z koncertů a na pomoc přátel.
Pro zmírnění Pavlových existečních obtíží jsme se rozhodli, ve spolupráci s Linhartovou nadací, založit bankovní konto, z něhož by byly – i s Vaší pomocí – hrazeny jeho základní životní náklady, nájemné, nutné splátky nebo léky. Na Pavla je díky nesplaceným drobným dluhům vypsáno několik exekučních rozhodnutí, proto je v tuto chvíli nutné, aby toto konto bylo vedeno na soukromou osobu. Prostředky pro tuto pomoc nechceme získávat tím, že ve vás budeme probouzet sentimentální soucit. S tím by nás Pavel poslal do prdele. Zda a v jaké výši podpoříte tento “fond”, je jen na Vašem svobodném rozhodnutí. Hradit z něj chceme výhradně Pavlovy inkasní poplatky, a to především prostřednictvím trvalých příkazů. Proto i z Vaší strany uvítáme trvalý příkaz dle Vašich možností. Například na 1000 Kč, 500 Kč, 200 Kč, 100 Kč nebo i 50 Kč. Samozřejmě jsou vítány také jednorázové peněžní dary a subvence.
Lidé jako Pavel Zajíček v dobách normalizace významně rozšiřovali hranice našeho svobodného prostoru a tím prohlubovali a hájili i naše individuální svobody. Nedělejme proto žádné dobré skutky. Zůstaňme jen věrni tomuto odkazu a tím i sami sobě.
Ivo Hucl, Michaela Landová, Tomáš Vtípil
Facebook, e-mail: bezejmenna@volny.cz
Číslo účtu: 59021930 / 8030 (u Raiffeisenbank im Stiftland eG)
Na albu Index 0 nenajdete žádného guru nové hudby, ale kompozice mladých skladatelů. Podíleli se na něm Elizabeth Adams, Jack Callahan, Beau Sievers, Andrew C. Smith a K.C.M. Walker. Mezi ctiteli cageovského proudu v hudbě by ale mohli mít jméno interpreti. Duo String Noise tvoří houslisté Conrad Harris a Pauline Kim Harris, na smyčcové kvarteto je doplňují Dov Scheindlin na violu a Brian Snow na violoncello. Jednotliví hudebníci jsou současnými či zakládajícími členy známých formací Arditti Quartet, FLUX Quartet, S.E.M. Ensemble, Orchestra of St. Luke’s a Ostravské bandy. Jejich počin můžete podpořit na Kickstarteru – podle výše příspěvku dostanete za odměnu děkovný dopis, download v mp3, vinyl, nebo vás pozvou na večeři a Andrew C. Smith vás pohostí vlastnoručně vařeným pivem. Pokud máte cestu do Brooklynu, nenechte si to ujít.
Orfeus přichází na jeviště před oponu a přijímá potlesk zároveň s dirigentem, z lóže k němu doletí několik květin – psychologizující drama pěvecké hvězdy může začít. Pěkná inscenace klade důraz především na scénografii, hudební nastudování působí odlehčeným, místy až hravým dojmem.
Světová premiéra opery Válka s mloky Vladimíra Franze byla vzhledem k autorově prezidentské kandidatuře medializovaná více, než je u nás zvykem. Partitura čekala sedm let na jevištní oživení, které se konalo v předvečer prvního kola voleb a skladatel nebyl přítomen, účastnil se televizní debaty. Dostat dnes na jeviště současnou velkou operu je výjimečná událost a to, že nemohl být na premiéře, Vladimíru Franzovi ani v nejmenším nezávidím. Pojďme se ale podívat na dílo samotné nebo spíš na to, jak jsem ho viděl já.
Včerejší koncert Filharmonie Brno by bylo možno rozdělit na dvě příliš nesouvisející poloviny. Beethovenův Koncert pro housle, violoncello a klavír i Sukův Asrael jsou pozoruhodné a reprezentativní kompozice, ale hledat mezi nimi nějaké nenásilné spojení se mi zdá téměř nemožné. K Filharmonii Brno se na chvíli vrátil její bývalý ředitel David Mareček, tentokrát jako klavírista.
Orchestr vedený Jakubem Hrůšou byl včera dobře připravený, v dobré formě a podle mého názoru hrál hlavní roli i v první polovině večera. Sólisté byli matní, ztráceli se, a to zdaleka ne jen dynamicky. Chyběl jim především charakterističtější projev, jímž by se výrazně odlišili a postavili se jím před orchestr se vším všudy. Filharmonie Brno hrála měkce a lyricky – na Beethovena možná až příliš, ale to už je věc osobního vkusu. I tak provedení trojkoncertu táhla a orchestrální part přinášel po sólových pasážích vítaná oživení.
Asrael (světová premiéra v roce 1907) Josefa Suka je vynikající dílo české symfonické literatury a byl jsem opravdu rád, že na něj v Brně došlo. Monumentální kompozice s hlubokým duchovním obsahem patří do aktuálního proudu hudby počátku dvacátého století. Pomineme-li tragické okolnosti vzniku související se smrtí Antonína Dvořáka a jeho dcery – tedy Sukova tchána a manželky – ocitáme se v díle mahlerovských kvalit i rozměrů. Podle mého názoru je škoda, že se tento aspekt – tedy zařazení Asraela do světového hudebního kontextu – obecně poněkud opomíjí na úkor mimohudebních výkladů, jakkoli jsou přitažlivé a dojemně působivé.
Jakub Hrůša měl partituru výborně promyšlenou a Filharmonie Brno výborně hrála, v podstatě jsem skoro zapomněl, že koncert měl i nějakou první část (Chuck Berry by mohl Asraelovi dočasně věnovat Roll over Beethoven, kdyby se to ke smuteční symfonii hodilo). K lyrickému zvuku přibyla i značná dávka expresivity, provedení bylo dynamicky pestré, dlouhé gradace držely napjatou pozornost po celou hodinu, kterou Asrael trvá. Orchestr hrál velmi dobře jako celek, pozornost na sebe ale přece jen strhávaly výborné bicí, především tympány, a také sólové pasáže prvních houslí a anglického rohu.
Moje obvyklé výhrady směřují k dramaturgii, která měla před Asraela zařadit vhodnější skladbu. Skvělá byla kombinace s Biblickými písněmi při zahájení festivalu Osterklang před dvěma lety ve Vídni, ale našla by se jistě i jiná a stejně působivá varianta. Koncert se opakuje ještě dnes večer, především díky Asraelovi jej mohu jedině doporučit.
Ludwig van Beethoven: Koncert pro housle, violoncello a klavír op. 56, Josef Suk: Asrael, symfonie pro velký orchestr c moll op. 27. Hudební nastudování – Jakub Hrůša, František Novotný – housle, Michal Kaňka – violoncello, David Mareček – klavír, Filharmonie Brno. 9. 1 .2013, Janáčkovo divadlo, Brno.
Trávím většinu času mimo Českou republiku a až dnes se mi dostaly do ruky tři články o Zdeňkovi Bakalovi, které vyšly v srpnu 2012 v časopise Reflex („Nejbohatší dámský krejčí v Česku. I to je Zdeněk Bakala“; „Bakalova černá stavba“ a „Privatizace Václava Havla“). Byl jsem překvapen. Co mě překvapilo, byl počet tří článků k útoku na jednu osobu (snad by stačil jeden) a též absence třeba jen zdánlivé objektivity. Ale to je zřejmě styl psaní v časopisu Reflex. Myslím, že by bylo na místě na články reagovat, ne že by Zdeněk Bakala potřeboval zrovna mě k takovému komentáři. Chtěl bych udělat několik poznámek ke kultuře a mentalitě, která v Čechách dává vznik takovýmto článkům.
Straussova a Hofmannsthalova Ariadna na Naxu je vlastně opera o opeře. Všemožné aspekty vzniku i realizace uměleckého díla líčí s mozartovsky kousavou hravostí, hudba je to okouzlující svojí rafinovaností – prostota evokovaná skromným obsazením orchestru je klamná. Richard Strauss po grandiózním Rosenkavalierovi zkomponoval brilantní hříčku s komorním orchestrem, jejíž mnohoznačnost a pestrost je dnešku velmi blízká.
Potká Schubert u baru Sinatru… to není začátek vtipu, ale estetické východisko pro cyklus písní Out Cold, který měl světovou premiéru v Brooklyn Academy of Music. Autorem je Phil Kline, skvěle jej provedl Theo Bleckmann s American Contemporary Music Ensemble.
Zápisník zmizelého, jehož autorem je Boris Klepal, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.
